historie města Zábřeh
Původní zábřežská tvrz byla asi v 2. polovině 13. století za držení Šternberků a pánů z Kravař podstatně rozšířena a opevněna tak, že koncem 14. století se již zmiňuje zábřežský hrad. Stál na příkrém svahu spadajícím do dnešní Havlíčkovy ulice a byl chráněn vysokou kamennou zdí, jejíž zbytky jsou dodnes zachovány. Z městské strany byl oddělen hlubokým příkopem a vcházelo se do něj branou s předsazeným vytahovacím mostem nacházejícím se u severovýchodní části dnešního zámku. Z hradu vedly podzemní chodby – podle pověstí údajně až na sousední hrady Brníčko a Hoštejn. Zřejmě to však byly pouze únikové východy, kterými se v čase nebezpečí bylo možno dostat za hradby města. Svědčí o tom hluboká sklepení (zčásti zachovalá) a část chodby, jež směřovala přes dnešní Masarykovo náměstí k domu „Pod podloubím“. Ta se v místě dnešního parčíku v roce 1928 propadla a byla následně zasypána.
Na sklonku 14. století přešlo již zformované zábřežské panství na pány z Kravař. Jiří z Kravař prodal kolem roku 1442 panství Janu staršímu Tunklovi z Drahanovic. Za držení Tunklů nastal rozmach zábřežského panství. Rozrostlo se o panství brníčské a hoštejnské a zábřežský hrad se stal rodovým sídlem (Brníčko bylo poničeno za česko-uherských a Hoštejn za husitských válek). Proto bylo zábřežské sídlo tak honosně vyzdobeno a v pozdně gotickém slohu upraveno. Několikerou přestavbou objekt úplně ztratil charakter opevněného hradu a úpravy mu vtiskly rysy zámecké architektury.
Z tehdejší doby se dochovala vzácná památka umístěná v průjezdu zámku (původně umístěná nad hradní branou). Jedná se o štít vytesaný zmaletínského pískovce s bohatými ornamenty, se znakem Tunklů (se dvěma rybami a nápisem „Georgius Tunkl senior de Brniczko et in Zabrzeh“) a letopočtem 1478. Nedostupnost informací o následných úpravách neumožňují podrobněji popsat další vývoj a charakter stavebních etap objektu, vyjma pozdně renesanční přístavbu hranaté úzké věže. Za zmínku stojí pouze objekt kostelíka, který byl do 16. století součástí zámku a jež byl za jednoho z Boskoviců (zřejmě Jana z Boskovic) zrušen a přestavěn na komnaty. Zábřežská farní kronika uvádí, že v tomto kostelíku byl pohřben ve 2. polovině 15. století probošt olomoucké kapituly a světící biskup olomoucký Benedikt z Valdštejna. Jeho náhrobní kámen byl po zrušení kaple zasazen v zámecké zdi. Tato památka se však nedochovala.
Prodejem zábřežského panství Jindřichem Tunklem (roku 1510) přešel majetek do rukou Mikuláše Trčky z Lípy a na Lichtenburce a tím skončilo nejen období budování a rozšiřování panství, ale i nejslavnější období zábřežského panského sídla, neboť se majetky dostaly do rukou mocných šlechtických rodů pro něž bylo zdejší sídlo jen místem dočasným.
Po dvou letech Mikuláš Trčka z Lípy (sídlící na Opočně) vyměnil zábřežské panství s Ladislavem z Boskovic a ten si jako sídlo vybralMoravskou Třebovou a na zábřežském zámku od té doby sídlili jen hejtmané a hospodářští správci panství. Výjimkou byl pouze Jan z Boskovic (pravnuk Ladislava), který v roce 1569 převzal správu obrovského majetku Boskoviců. Ten si zábřežské sídlo oblíbil a často zde s manželkou pobýval. Pro ni dal přebudovat zámek v renesanční sídlo – objekt byl zvýšen o jedno patro se čtyřmi sály a na straně do náměstí vybudoval renesanční zahradu. Pod zámkem vznikl nový pivovar a rozsáhlý panský dvůr. Po smrti svého manžela zde také sídlila (až do své smrti roku 1590) sestra Jana z Boskovic Kunhuta, provdaná Žerotínová. Její syn, Ladislav Velen ze Žerotína se po smrti Jana z Boskovic stal dědicem veškerého majetku Boskoviců. Za své sídlo si však vybral Moravskou Třebovou a v Zábřehu prodléval sporadicky. Město za dobu Boskoviců a Žerotínů prožívalo léta blahobytu a rychle se rozrůstalo.
Častým obyvatelem zámku byl v období 20. let 17. století i jediný Velenův syn Karel. Po Bílé hoře byl Ladislav Velen, coby vojenský vůdce vzbouřených stavů, nucen uprchnout do ciziny, v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti a jeho majetek zkonfiskován. Od císařeFerdinanda II. dostal zábřežské panství kníže Karel z Lichtenštejna. V rámci lichtenštejnských panství poklesl zábřežský zámek definitivně na pouhé sídlo hospodářské správy. Období třicetileté války znamenalo pro zábřežské panství období úpadku. V roce 1621 zde byli ubytováni důstojníci valdštejnského regimentu a v roce 1642 zde značné šrámy způsobili Švédové.
V roce 1661 byl zámek částečně zbarokizován, na kteréžto úpravy se památkou dochoval pískovcový znak Lichtenštejnů (se jménem tehdejšího majitele Karla Eusebia z Lichtenštejna). V letech 1727–1736 došlo k další větší přestavbě, kdy s ohledem na hospodářské potřeby bylo v barokním slohu přistavěno severní zámecké křídlo. Za období slezských a napoleonských válek procházely Zábřehem nejrůznější vojska (pruská, rakouská i francouzská – po bitvě u Slavkova v roce 1805), což bylo spojeno s častým pleněním zámku i města.
Zámek i město neušetřily ani živelné pohromy - největší byl požár v roce 1793, jenž zničil téměř celé město i část zámku s věží, ta byla později obnovena (nynější podoba je z roku 1869). Kníže Alois z Lichtenštejna zámek v roce 1849 prodal městu a to jej pronajalo okresnímu hejtmanství a okresnímu soudu. Pro účely úřadů slouží dodnes.
Město Zábřeh je druhým největším městem okresu Šumperk. Z nivy Mohelnické brázdy se vypíná k prvním vrcholkům Drozdovské vrchoviny. Střední nadmořský výška města se pohybuje mezi 280 a 350 metry nad mořem. Město stojí vlastně na střetu Již jmenované Mohelnické brázdy s Drozdovskou a Mírovskou vrchovinou. Samotný střed a historické jádro města leží na svahu kopce na jehož vrcholu dosahujícím asi 350 metrů výšky stojí kostel Sv. Barbory.
Nejhlavnějším vodním tokem Zábřeha je Moravská Sázava. Je to po Moravě, která se rovněž katastru Zábřeha dotýká druhý největší tok okresu s průměrným průtokem okolo 4,52 kubíků za sekundu. K dalším tokům pro Zábřeh významným patří dnes z velké části zatrubněný Krumpašský potok, Dolečský potok. Zábřeh má také několik nezanedbatelných stojatých vodních ploch. Největší je soustava rybníků Oborník. Další co do rozlohy je zatopená pískovna nedaleko Nemile. Následuje soustava menších nádrží. Nezanedbatelný je dnes již bohužel také z velké části zatrubněný mlýnský náhon, který prochází velkou částí města a napájí mimo jiné i rybníky.
Město tvoří přirozenou křižovatku několika komunikací. Tou nejhlavnější je silnice I/44 z Mohelnice do Šumperka. Z této silnice zde odbočují komunikace do Lesnice, Rovenska, Maletína, Štítů, a Nemile. Po lesních a polních cestách se ze Zábřeha dá dostat prakticky do všech okolních obcí ale také do Svébohova, Jestřebí a dalších.
Dnešní rozloha katastru Zábřeha včetně integrovaných obcí je 4828 hektarů. Katastr je mimo zastavěnou část částečně zemědělsky obděláván, zejména na východ od města, velkou část, hlavně v kopcovitém terénu na západě od města tvoří lesy a pastviny.
Samotné město má sice dnes již jen jeden katastr, to však platí teprve od sedmdesátých let. Do té doby se dnešní Zábřeh skládala z katastrů několika obcí, které stavebně splynuly se Zábřehem. Jedná se zejména o Krumpach, Ráječek, Skaličku a Rudolfov. Mimo těchto obcí patří dnes pod Zábřeh i integrované obce Hněvkov, Václavov, Pivonín a rekreační osada s vlastním katastrem - Bušínov.
Jméno Zábřeh vychází z polohy města "za břehem" Moravské Sázavy. Německy i latinsky se však Zábřeh jmenuje Vysoké Město (Hohenstadt a Alta Civitas)
Zábřeh v pravěku
První pohyb lidí na Zábřežsku lze z pozorovat na konci poslední doby ledové. O nějakém sídlišti přímo na katastru Zábřeha však žádné stopy nalezeny nebyly. Naopak v již zrušené cihelně v Ráječku bylo nalezeno množství koster pravěkých zvířat. První zemědělci přišli do našeho kraje asi 5 tisíc let před Kristem. Patřili k poddunajským zemědělcům. O dvě tisíciletí později se zde začínají objevovat národy přišlé od jihu. Potom pravděpodobně lidé ze Zábřežska na nějakou dobu odešli, neboť s vyjímkou jednoho nálezu hrobu unětické kultury v Úsově není na Zábřežsku tento lid potvrzen. Až asi za tisíc let přicházejí lidé mohylových polí a postupně splynuli s lužickým lidem. tento lid byl později ovlivněn i Kelty ale přímo v Zábřehu po nich nebyly nalezeny žádné stopy. Pravděpodobně až v 9. - 10. století našeho letopočtu se zde usazují Slované. tak pravděpodobně vzniká i nevelká osada Zábřeh.
Na počátku byli Sulislav a Protiva
První zmínka o severomoravském Zábřehu (Existuje totiž ještě Zábřeh jako čtvrť Ostravy a také stejnojmenná integrovaná obec Hlučína) pochází z listiny vydané na králem Přemyslem Otakarem II. do Brna svolaném zemském sněmu v roce 1254. tato listina připisuje majetek olomouckému kostelu a jako svědci jsou na ni uvedeni i lovčí Beneda z Dubicka ale hlavně Sulislav ze Zábřeha (Sulislaus de Zabryech)
Kdo byl onen Sulislav se neví. Někteří jej dávají do souvislosti s rodem Šternberků, jiní zase s pozdějším rodem z Doubravice. Není ani jisté zda byl majitelem Zábřeha či jen správcem zeměpanského údělu. V roce 1275 se poprvé objevuje druhý známý držitel Zábřeha, Protiva (či Protiven). Ten držel Zábřeh až do roku 1301. Ani u Protivy není přesně známo ze kterého rodu pocházel ani zda byl potomkem Sulislava. Podle některých patřil Protiva k rodu z Vildenberka, který držel i Doubravici a později i Bouzov. Jisté to však není.
Aby byly počátky historie Zábřeha ještě zamotanější, objevily se ve starší historické literatuře i náznaky, že by Zábřeh mohl být do konce 13. století také majetkem řádu Templářů a teprve po jejich zániku připadl do majetku zeměpána.
Zábřeh se zpočátku uváděl vždy česky. Až v roce 1289 se poprve objevuje německé označení. V tomto roce chtěl Václav II. vyměnit Míšeň za rozsáhlé území z markrabětem Bedřichem Míšeňským. Proti tomu se však poistavil Adama z Choliny, který byl v té době patrně již v nějakém vztahu k Zábřehu. Tvrdí se, že ale hlavním, komu se králův záměr nehodil byl přední velmož této doby Záviš z Falkenštejna, který držel dobytý hrad Hoštejn.
Dodnes se přesně neví, kdy se stal Zábřeh městem. Předpokládá se, že to bylo patrně za Přemysla Otakara II., který všeobecně vznik měst podporoval. Tehdy byla ves Zábřeh dosídlena kolonisty a dostala městský charakter. Tomu odpovídá i to, že ačkoliv byl Zábřeh sídlem šlechty, neměl v okolí téměř žádný majetek. Vše patřilo olomouckým biskupům či k hradu Hoštejn. Již tehdy však byl v nedaleko Zábřeha dvůr. Předpokládá se, že by mohl stát na místě dnešního internátu SOUz vedle restaurace u Huberta. Přesto měl Protiva i další majetek v Drozdově, kde se dodnes připomíná tvrz a dvůr v oblasti hradiska a polní trať s názvem Protinov.
Nejstarším zobrazením města je vyobrazení z mapy Paula Aretina z roku 1623.
Následovali další šlechtici
Po Adamovi z Choliny a z Konice držel Zábřeh jeho syn Ješek. Ten držel ochrannou ruku nad klášterem v Klášterci, kterému v roce 1349 zvětšil jeho statky. Páni z Konice drželi Zábřeh až do roku 1350. Poté připadlo město opět králi a ten jej dal Jaroslavu a Albertu ze Šternberka. Šternberkové drželi Zábřeh až do roku 1392. Tehdy se bezdětný Štěpán ze Šternberka vydal bojovat do Uher a nikdy se už nevrátil. Zábřeh připadl markraběti Joštovi a ten jej věnoval Petru I. z Kravař. Zemřel v roce 1411 a Zábřeh dostali jeho synové Beneš a Jindřich z Kravař. Po těchto držitelích ze zachovala v městském archívu nejstarší originální listina potvrzující městu jeho práva datovaná právě rokem 1411. Listina je psaná česky a z jistých náznaků lze usuzovat, že se jedná o potvrzení již dřívějších práv daných opět písemně. Ta se však již nezachovala, což je škoda, neboť se mohlo jednat i o listinu zakládací.
Vlastní listina propůjčuje Zábřehu stejná práva, jaké má Olomouc. nařizuje lidem z Hamrů v okolí až po Raškov nákup potravin v Zábřehu a také umístění skladů jen zde. Omezuje okolním obcím možnost vzniku řemesel vyjma kovářství a ukládá je pod zábřežský městský soud vyjma těžkých zločinů. Vsi musely také odebírat ze Zábřeha pivo. Zajímavé je, že stejná práva jako měšťané obdrželi i obyvatelé předměstí.
Tunklové a Zábřeh
Tunklové z Brníčka a Zábřeha jsou vůbec nejpopulárnějším rodem , který kdy na v Zábřehu sídlil. Je to dáno tím, že se jedná o rod, který na zábřežském hradu skutečně bydlel což se u jeho předchůdců a ani následovníků dost často nestávalo. Navíc udělali Tunklové ze Zábřeha skutečné srdce rozsáhlého panství, které patřilo k největším na Moravě.
Původ Tunklů na severní Moravě má počátek v příchodu dvou členů rodu Tunklů ze Slezska v 15. století na Zábřežsko. Byli to podle některých zkoumání snad strýc se synovcem. Prvním z nich byl Jan Tunkl řečený Drahanovský. Jeho matkou byla Alena z Drahanovic, která zemřela v roce 1419. Tento se oženil z Anežkou z Holštejna, vdovou po Alši z Lestnice (dnešní Líšnice u Mohelnice). Právě rodina tohoto Tunkla nejvíce zasáhla do dění na Zábřežsku.
Počátkem tohoto panství bylo Janem Tunklem Drahanovským zakoupeno panství zábřežské v roce 1442. V roce 1447 zakoupil Brníčko a panství rudské a od svého synovce Dolní Studénky a Dlouhomilov. Stal se tak významným šlechticem, že byl dokonce povolán do družiny císaře Bedřicha k římské korunovaci. Při této příležitosti byl pasován na rytíře Jan Tunkl Drahanovský zemřel kolem roku 1464 zanechávajíc po sobě značný majetek a také dva syny Jana a Jiřího. Starší Jan zdědil po otci panství hrad Brníčko a panství rudské. Měl pět synů Jana, Jiřího, Jindřicha, Kryštofa, Albrechta s dceru Anežku. Zemřel v roce 1476. Jiří Tunkl se oženil s Kunhutou ze Cimburka a ve svém držení měl Hoštejn, Zábřeh, Bludov a Třemešek.
Jiří Tunkl byl ve své době, dnešní mluvou řečeno, pěkný bouřlivák. V půhonných knihách je mnoho záznamů o jeho řádění na severní Moravě. Dostal se do sporů snad se všemi svými sousedy, z nichž některé obral nejen o peníze ale i o movité předměty či výplody práce poddaných. Nebyly mu svaté ani pozemky krasíkovského kláštera, který jej pohnal před soud za jejich nezákonné využívání. Za své činy byl označen dokonce za zemského škůdce a musel v roce 1476 slíbit, že neopustí město Zábřeh bez vědomí pánů moravského markrabství. Tento trest si však na Tunkla představitelé země Moravské dovolili uvalit až po smrti jeho vlivného ochránce, krále Jiřího z Poděbrad.
V roce 1480 byl Tunkl přijat i se svými potomky do panského stavu. Podmínkou bylo složení přísahy, že "od toho dne budou velebit řád a stav panský podle obyčeje koruny České a země Moravské."
Finanční poměry Jiřího Tunkla byly velmi neutěšené, zejména v důsledky českouherských válek. Pro jejich zlepšení začal Tunkl okolo roku svého povýšení do panského stavu budovat rybníky. Na jejich stavbě byli tvrdě nuceni robotovat Tunklovi poddaní. Při jejich stavbě zatopil i pozemky, které patřily svými desátky zvolské faře. Z tohoto důvodu se opět naplno rozhořel spor. Řešení bylo podle Tunkla jednoduché a tak odňal desátky z Třeštiny faře dubické (součásti jeho panství) a předal je zvolské farnosti. Tím však vznikl spor mezi Zábřehem a Dubickem, který trval více než 200 let. I se svými panskými sousedy se Tunkl vzhledem k výstavbě rybníků opět přel. Byl totiž velmi tvrdý a nebál se zatopit cesty i pozemky a dokonce je zaznamenána stížnost zvolské vrchnosti, že "ta řeka Sázava s pomocí jeho poddaných vyvedena jest z toku svého spravedlivého a starodávního."
Jiří Tunkl byl však nenáviděn nejen okolními pány a zemany. Útlak poddaných, na který se ani za pět století nezapomělo, vyústil okolo roku 1493 v otevřené povstání. Již před tímto datem utíkali z panství osoby, které nevydržely narůstající nátlak robot. Svědčí o tom mnoho zápisů a stížností na "navrácení člověka odběžného." Bohužel o této vzpouře není bližších zpráv. Není známo ani to zda vypukla v Zábřehu či v Šumperku. Jisté však je, že byla první selskou bouří na Moravě a také skutečnost, že na následky zranění utrpěného za této vzpoury Jiří Tunkl záhy umírá.
Konec Tunklů na Zábřežsku
Zábřežské panství v 16. století čítalo 50 vesnic. Byla to sdružená mozaika několika menších dominií. Bylo zde jedno město, dvě městečka, tři hrady a několik tvrzí.Po smrti Jiřího Tunkla se jeho majetku ujal jediný syn Jindřich Tunkl. Ten byl však záhy (v.r. 1508) nucen pro velké dluhy celé panství prodat Mikuláši Trčkovi z Lipé a Lichtenburka. Předtím však zakládá ve městě Zábřeh chudobinec (podle přání svého otce) a obnovuje již dříve založenou mešní nadaci při kostelíku Sv. Kříže za horní brannou (dnes Sv. Barbora). Již rok před prodejem panství se Jindřich Tunkl stává purkrabím Pražského hradu a v letech 1511 až 1519 byl královským správcem dolní Lužice. Od roku 1516 do r. 1523 byl nejvyšším mincmistrem v Kutné Hoře. Byl však Vladislavem II. sesazen protože se v Čechách v té době "rozšířila špatná mince".
Trčkové z Lípy a ti další
Majitelem zábřežského panství se po Jindřichovi Tunklovi stal Mikuláš Trčka ml. z Lípy. Nepobyl na panství dlouho a již v roce 1512 jej vyměnil s Ladislavem z Boskovic za Svojanov u Poličky. V té době žilo v Zábřehu podle berního rejstříku již 104 usedlíků. Ladislav z Boskovic byl známým humanistou a ve své době jedním z nejvýznamnější mužů království. Jeho syn Kryštof z Boskovic velmi podporoval luteránství, které se sem rozšiřovalo z německých zemí. Byl mimo jiné i důlním podnikatelem a nechal zpracovat horní řád. jeho potomek Jan Třebovský z Boskovic zřizuje v Zábřehu u mostu přes Sázavu mýto.V roce 1562 osvobozují Boskovicové bratrský dům v Krumpachu u Zábřeha od poplatků a daní.Jan z Boskovic dal zpracovat v roce 1585 první zábřežský urbář. Janem z Boskovic vymírá rod po meči a na panství se dostávají Žerotínové - konkrétně Ladislav Velen ze Žerotína.
Ladislav Velen ze Žerotína a Bílá hora
Ladislav Velen byl příliš mladý aby vládl sám. Nutno ovšem říci, že jeho poručníci až do doby kdy byl ve dvaceti letech prohlášen za plnoletého spravovali zábřežské panství skutečně velmi dobře. V roce 1617 měl splaceny všechny dluhy a panství bylo po letech zástav a prodejů opět stejně velké jako za Tunklů. Chyběla jen Nemile, která byla samostatným zbožím zámeckého hejtmana. Po Ladislavu Velenovi máme zajímavou památku v podobě zvonu, který dal ulít pro bratrský kostel Sv. Barbory. Ten se pod názvem Sv. Anna nakonec objevil na věži děkanského chrámu Sv. Bartoloměje kde je k vidění dodnes.
Mladý Žerotín se přidal na stranu odboje moravských stavů. Po bitvě na Bílé hoře byly jeho statky konfiskovány a on sám se zachránil odchodem do exilu. Stalo se tak 13. dubna roku 1621 na zámku v Moravské Třebové a Velenův kůň měl údajně podkovy přibité obráceně. Odjel patrně v pravý čas. byl odsouzen v nepřítomnosti a jeho jméno bylo přibito na šibenici. V exilu zemřel v roce 1638 v 59 letech. Do vlasti se několikrát na zapřenou vrátil, a objevil se i v okolí Zábřeha.
Jako konfiskát se panství dostalo do majetku čerstvě povýšeného knížete Karla z Lichtenštejna.
Jak se vyvíjelo město do roku 1620
Na chvíli opustíme historii šlechty v Zábřehu a budeme se věnovat samotnému městu.
Kdy se stal Zábřeh městem nevíme. Takže prvním potvrzením městských práv je v minulém čísle zobrazená listina pánů z Kravař z roku 1411 o jejímž obsahu jsme již informovali. Problémem Zábřeha bylo, že zde žádný z jeho šlechtických majitelů nikdy natrvalo nesídlil. Vyjímkou byli Tunklové, kteří ze Zábřeha udělali nejen středisko panství, ale také významné obchodní a řemeslné středisko Moravy. Přesto se zde děly i před jejich držbou zajímavé věci. Například v roce 1445 došlo v Zábřehu k rozhodnutí mezi Koldou se Žampachu a moravskými stavy o obsazení trůnu vlastním kandidátem. V roce 1455 prodává Jan st. Tunkl měšťanům ze Zábřeha a obyvatelům Krumpachu panský dvůr. V prodeji byla i pozdější radnice, nyní galerie Tunklův dvorec.
Tunklové také přebudovali někdejší panské sídlo a přestavěli jej na zámek. Nebyl to však zámek v dnešním slova smyslu, neboť ten byl postaven mnohem později. Podle dobových pramenů byl prý velmi bohatě zdoben. Uvádí se, že v někdejší zámecké kapli byl pochován Benedikt z Waldštejna - kaminský biskup (zemřel v roce 1505). Kolem roku 1500 vzniká již zmíněný špitál či spíše chudobinec. Stál někde u dolní brány. V roce 1546 postihl Zábřeh první z ničivých požárů. Škody byl značné, ale přispěly k rozvoji nejen města, ale i předměstí, krátce na to totiž vzniká předměstí Novosady (leželo zhruba v oblasti dnešního sídliště Kosmonautů). Z druhé poloviny 16. století pochází první potvrzené cechovní řády zábřežských řemeslníků. V roce 1550 je v Zábřehu uváděn mezi měšťany jakýsi lékař Josef Černý, který vydal překlad knihy destilační umění a sám napsal latinské pojednání o boji z morem.
V roce 1536 se v Zábřehu narodil významný bratrský spisovatel Jiří Strejc, kněz jednoty bratrské a překladatel žalmů v bibli Kralické. Čeští bratři a jejich přívrženci žili v této době v Zábřehu a zejména v přilehlém Krumpachu ve velkém počtu. Ale přívrženci ostatních nekatolických církví měli v tomto období v Zábřehu vrch nad přívrženci klasického katolického vyznání. V jednu dobu byly oba kostely v Zábřehu vedeny jako nekatolické.
Okolo roku 1600 se v Zábřehu v dnešním domě Pod podloubím narodila dcera měšťana Buriana Vizovského Magdaléna. Tato se "Letha Páně 1618, v úterý po sv. Vítu" stala manželkou ctihodného bratra a pozdějšího učitele národů Jana Amose Komenského. Manželství trvalo jen pět let. Paní Magdaléna zemřela i se synem krátce po útěku z Fulneku, kde bydleli. Tvrdí se, že jsou pohřbeni v Ústí nad Orlicí.
Poměrně klidné 16. století přineslo rozvoj města. V urbáři z roku 1585 mělo vnitřní město 68 domů, Horní předměstí 11 domů, Dolní předměstí 56 domů a Novosady 31 domů. Z té doby známe také jména radních. Podle nich byli všichni Češi. Až v roce 1619 povolil Ladislav Velen německé bohoslužby pro menšinu v Zábřehu.
Samospráva měst a cechů skončila po Bílé hoře, kdy Karel Lichtenštejn ustavil v Zábřehu úřad knížecího rychtáře, který se stal pánem veškerého dění ve městě. Tento úřad byl zrušen až v roce 1705.
Zábřeh po Bílé hoře
I když se po porážce českých stavů život v tehdy českém Zábřehu poněkud zhoršil, město ve svém vývoji neustalo. Největší problém byl vyrovnat se s násilnou rekatolizací tehdy většinou utrakvistického města. Nedodržování předpisů o víře bylo tvrdě trestáno. Avšak i jiné zločiny byly postihovány. Například v roce 1640 byl městskou radou odsouzen jakýsi Tomáš Netopil za smilstvo. On sám musel stát čtyři neděle v době bohoslužeb u kostela s metlou v ruce a držet v ruce metlu na výprask. Odsouzeny byly také dvě ženy, se kterými se smilstva dopouštěl. Byly postaveny o trhu na pranýř.
V roce 1693 potvrdil kníže Adam Ondřej z Lichtenštejna městu stejné výsady, jaké mělo od jeho předchůdců. Od roku 1710 má Zábřeh výsadu vydanou císařem Josefem I. a to právo pečetit červeným voskem.
V letech 1713 - 1714 dopadla na Zábřežsko morová rána. Samotné město však mnoho postiženo nebylo. Na tuto událost je v Zábřehu památka v podobě mariánského morového sloupu, který dal z vděku postavit panský sládek Josef Počta.
Vztahy vrchnosti a měšťanů v 18. století nebyly nijak růžové o čemž svědčí časté spory. Zajímavý údaj máme z hlášení z roku 1732. Uvádí, že tehdy bylo v Zábřehu dvacet pláteníků, jedenáct řezníků a krejčích, čtyři pekaři, pět kovářů, dva kloboučníci, dva soukeníci a po jednom punčocháři a zámečníku.
Války o rakouské dědictví se projevili v roce 1741 kdy se nedaleko Zábřeha utábořil pruský pluk prince Mořice z Anhaltu. Ze záznamů víme, že tehdy ztýrali starostu města řezníka Františka Ilgnera. O čtyři roky později se zase přímo v Zábřehu ubytoval pluk rakouský.
V roce 1748 došlo v Zábřehu ke sporu mezi měšťany a domkáři. Spor vznikl ohledně příspěvků na špitál. Domkaři si stěžovali že platí moc. Vrchnost však jejich stížnosti nevyhověla.
Z národnostního hlediska se sice Zábřeh po třicetileté válce načas stal městem, které dosídlení němečtí kolonisté měli vrch, díky českému okolí se však město do konce 18. století stalo opět převážně českou enklávou i s městskou radou obsazenou především Čechy.
Dne 5. května roku 1758 přivítal Zábřeh generála Laudona. Ten zde pobyl tři dny. Z války je v análech zaznamenána i jedna zajímavá historky. V době, kdy Zábřeh opustili vojáci nebyla ve městě ani jedna svíčka a muselo být pro ně posláno do Mohelnice.
Měnilo se i soudnictví. Letos to bude právě 210 let co ze zábřežského náměstí zmizela poslední připomínka středověkého práva - pranýř. Odstranil jej zedník Unzeitig a rada mu za to zaplatila dva zlaté a pět krejcarů.
Přelom 18. a 19. století ve znamení ničivých požárů
V roce 1773 František Josef z Lichtenštejna potvrdil městu jeho výsady. Ti si je nechali potvrdit i císařem, který Zábřehu udělil právo konat dva koňské a dobytčí trhy. V té době měl Zábřeh 1183 obyvatel vesměs české národnosti.
Konec století byl však také ve znamení ničivých požárů. Ten první vypukl v roce 1782 na Dolním předměstí v čísle 22 a shořela více než polovina domů i s radnicí, kostelem, chudobincem a knížecím správním domem. Na opravu škod si město muselo dokonce vypůjčit i přesto, že s úhradou nákladů za opravy pomohla i císařská subvence.
V roce 1791 bylo založeno další předměstí - osada Levenov (pojmenovaná po šlechtici Josefu Lewenauxovi, přednostovi lichtenštejnské dvorské kanceláře). Právě zde však došlo v roce 1802 k dalšímu neštěstí. 31. října zde chytla stodola a o dní se požár rozšířil na sedmnáct domů a šest stodol v Levenově a na Dolním předměstí.
Po roce 1805 se v okolí Zábřeha téměř nepřetržitě pohybovala vojska, jak rakouská tak i francouzská což znamenalo značné zatížení města, které bylo pro vojáky zdrojem potravy a zásob pro zvířata. Počet obyvatel města se příliš neměnil. V roce 1812 zde je uváděno 1111 trvale žijících osob.
Zábřeh a jeho církevní poměry
Odkdy má Zábřeha faru a kostel není přesně známo. První zmínka o farnosti s kostelem Sv. Bartoloměje pochází z roku 1350. Tehdy byla farnosti začleněna do nově vzniklého litomyšlského biskupství. Kde vlastně stál tehdejší kostel přesně se neví, ale dá se předpokládat, že zhruba v místech toho dnešního. Od roku 1407 známe i jméno faráře, byl jím jakýsi Jakub, který byl členem konviktu kláštera v Klášterci.
Mimo farního kostela, stával v Zábřehu za horní brannou i velmi starý kostelík Sv. Kříže. O jeho původu není nic známo ale jeho stáří potvrzuje i nedávná restaurátorský průzkum, který objevil v presbytáři kostela torza sedmi gotických oken. Již Jan st. Tunkl založil u tohoto kostelíku ve čtyřicátých letech patnáctého století mešní nadaci, které věnoval užitky z Nemile.
Mimo to byl na zábřežském hradu ještě kostelík sloužící vrchnosti. Stál patrně od dob Tunklů. Zanikl z Boskoviců, kteří z něj udělali pokoje.
Farní kostel patřil již od vlády pánů z Kravař (I. pol. 15. století) utrakvistickým kněžím. Ve století 16. jej spravovali luteránští pastoři.
Horní kostel sloužil v té době Českým bratřím. Katolíkům byl vrácen po roce 1620. Od té doby Kostel pustl. V záznamech je uvedeno, že v hlavní lodi dokonce rostly stromy. Až v roce 1757 byl přestavěn a po zasvěcení Sv. Barboře byl využíván jako hřbitovní kostel.
V roce 1625 je farářem v Zábřehu katolík Bernard Voštinka. Jeho nástupce Zachariáš Sablovský oznamuje po roce 1629 nadřízeným, že kostel je sice opraven, ale fara, že je "hotovou zříceninou". Navíc poukazuje na to, že ke zpovědi chodí málo lidí a na vesnicích se ještě stále projevuje mnoho nekatolíků.
Zajímavou postavou je kněz Jan Bernard Kosmus z Kroměříže, který je zábřežským farářem od roku 1649. Byl nadšeným vlastencem. Z jeho doby pocházejí krásně česky psané matriky provázené mnoha veršovanými poznámkami. Vydal dokonce dvě sbírky českých básní pod názvy "Pěkné poutnické písně" a "Recepta proti zlé a nenadálé smrti" Kniha vyšla v Olomouci v roce 1655 a byla to první česky psaná kniha po třicetileté válce.
Kosmus kázal jen česky. Na to si stěžovali němci, i když byli v menšině. Byli však mezi nimi nejen bohatí měšťané, ale také zámečtí úředníci a tak vrchnost nařídila obnovu německých kázaní. Kosmus však nechtěl a tak raději odešel na faru do Postřelmova a později do Kroměříže.
V roce 1756 byl na místě starého kostela postaven kostel nový. ten však v roce 1793 vyhořel a musel být opět opraven. Kostelu dodnes vévodí obraz Sv. Bartoloměje od Tadeáše Suppera z roku 1770. Pod kostelem byla v roce 1756 zřízena i krypta do níž bylo pohřbeno celkem 15 osob.
Ještě před požárem kostela byl v roce 1788 zřízen zábřežský děkanát do kterého patřilo devět farností.
Rozvoj průmyslu ve městě
Přestože byl Zábřeh přirozeným centrem okolní oblasti a měl poměrně velké zastoupení obyvatelstva zabývajícího se řemeslnou výrobou, průmyslová revoluce se města dotkla prakticky až po roce 1845 kdy byla dostavěna trať z Prahy do Olomouce a v Zábřehu, na pozemcích Ráječka zřízeno nádraží třetí třídy.
V té době se v okolí města těžila železná ruda, která se povozy dovážela do železáren v Sobotíně a ve Štěpánově. Podnikatelská rodina bratří Kleinů si uvědomovala, že dráha může provoz železáren značně rozvinout a dopravu zkapacitnit a tím i zlevnit. Proto počítala s tím, že do budoucna bude z této hlavní trati odbočovat lokální trať do podhůří Jeseníků. K její realizaci však došlo až v roce 1871.
Každopádně tak možnost rychlé a spolehlivé dopravy přivedla podnikatele do Zábřeha a začal se rozvíjet průmysl. Jednou z prvních továren v Zábřehu byla nejprve barvírna a později textilka rodiny Brassů (dnešní Perla a.s.) z roku 1856. Byla to po desetiletí největší továrna v Zábřehu vůbec. Zejména za držení Hermanna Brasse se stala také nástrojem podpory germanizace Zábřeha i jeho českého okolí.
V závěsu za textilním průmyslem však v Zábřehu vzkvétal i průmysl strojírenský. Stojírna Leder & Co. (dnes MEP) byla založena v roce 1883 a později ji převzala švédská společnost Alfa Separator a stala se z ní vyhlášená továrna na hospodářké stroje. Další textilkou byla Schefterova továrna (kdysi Hedva) na zpracování hedvábí založena v roce 1901. Od roku 1887 byla v Zábřehu sladovna ale i další továrny na kovové zboží a drátěné pletivo. Později se k nim přidaly i podniky na výrobu keramiky firmy Kolomazník (dnešní Keramické závody) a společnost rodiny Tausigovi (stála na místě skladu Jednoty mezi ulicí ČSA a parkem). V Ráječku vzniká firma na výrobu elektromotorů a výrobků spotřebního průmyslu.
Také zemědělství se rozvíjelo. V roce 1887 byl v Krumpachu postaven zemědělský lihovar. Po pozemkové reformě se podařilo přeorientovat zemědělský lichtenštejnský velkostatek na správu rozsáhlých lesů v okolí. Zbytkové dvory byly rozparcelovány. Například městský dvůr byl předán reemigrantům evangelické víry, kteří se do země vrátili z polského Zelova.
Správa státních záležitostí
Po zrušení vrchnostenského zřízení v roce 1848 vznikl v Zábřehu okresní úřad. V jeho čele stál c.k. okresní hejtman. (pro zajímavost v roce 1883 jím byl rytíř Vilém Voržikovský z Kundratic) Ten byl předsedou c.k. okresní školní rady a byl podřízen zemskému místodržiteli.
Mimo hejtmanství byl v Zábřehu i c.k. okresní soudní dvůr. Mimo to bylo v Zábřehu okresní ředitelství. Sídlo okresu bylo nejprve na na Knížecím gruntu, později, v roce 1936 byla postavena nová budova na dnešním náměstí Osvobození.
Tato správní členění přetrvala i rok 1918 kdy se jen němečtí úředníci v napůl německém Zábřehu trošku nelogicky vyměnili za české a úřady fungovaly dál. Konec znamenal teprve rok 1938, kdy se po obsazení Sudet okresní úřady zrušily a nahradil je Landrát podřízený zemskému velitelstvi v Opavě. Po roce 1945 se nakrátko systém politických i soudních okresů obnovil. Později zanikly soudní okresy a v roce 1960 byl zrušen okres Zábřeh a nelogicky začleněn do okresu Šumperk. I když se po roce 1990 objevily snahy o obnovení okresu Zábřeh k odtržení nedošlo.
Národnostní poměry
Zábřeh byl po celé minulé století i počátek tohoto věku městem s většinou obyvatel hlásících se k německému jazyku. Přesto však i zde byla česká menšina, která bojovala z své místo na slunci. Již před více než sto lety zde vzniká jednota Sokol, která později staví i vlastní sokolovnu. Katolická jednota Orel měla svou základnu v Krumpachu v dnešním Katolickém domě. Také němečtí obyvatelé Zábřeha měli svou spolkovou činnost. Snad nejznamnější byl Bund der Deutchen Nordmährens, který dlouhá léta vedl právě Hermann Brass.
Poměr národnostních sil se změnil až po roce 1918, kdy došlo k připojení Krumpachu k Zábřehu a česká menšina se změnila ve většinu.
Spolkový života a nejen český byl ve městě omezen po okupaci. Přesto vznikaly ilegální spolky a organizace, zejména Národní sdružení českých vlastenců, jehož působnost se rozšiřovala i na Šumpersko a Lanškrounsko. Po roce 1945 bylo na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše německé obyvatelstvo odsunuto. Těsně před odsunem však bohužel zemřel za podivných okolností i někdejší tajemník Městského úřadu a dlouholetý kronikář a historik města Leopold Falz, který byl autorem dosud nejobsáhlejší historie Zábřeha, knihy Geschichte der Stadt Hohenstadt, vydané za podpory Hermanna Brasse v Zábřehu v roce 1920.
Školství ve městě
Zmínky o školním vyučování v Zábřehu sahají do hluboké historie. Již odpradávna místní farář vedl vyučování pro děti. Zmínky o této škole jsou však až ze sedmnáctého století, kdy v letech 1651 - 1671 vyučoval jakýsi Martin Kuchtík. Do Zábřeha do školy přicházely děti ze širokého okolí. Od roku 1780 byli ve městě již dva učitelé.
O škole však máme zprávy ještě mnohem dříve. Byla to proslulá bratrská škola přesunutá do Zábřeha v roce 1579 z Lanškrouna. Jejím správcem byl Jeroným Fikar a jeho žáky se stalo mnoho dětí i ze šlechtických rodin. Jeroným Fikar je pohřben v Zábřehu a jeho syn se stal majitelem domu na náměstí.
Zábřežská škola byla dvojazyčná až do roku 1884. Tehdy byl český jazyk vypuštěn z vyučování zcela. A tak vedle ní vznikla jednotřídná česká škola.
Od roku 1873 mělo město svou měšťanskou školu. I ta přešla na vyučování pouze německým jazykem. Česká (dívčí) škola tohoto typu byla založena až v roce 1912 v Krumpachu. Právě Krumpach zachraňoval české školství ve městě, byť tehdy ještě jako samostatná obec. Česká obecná škola zde byla již od roku 1872.
Na konci 19. století se začíná ve městě rozvíjet i střední školství. Začala to snaha o posílení českého živlu ve městě. Proto zde bylo ze sbírek v roce 1896 zřízeno první české gymnázium na severozápadní Moravě, které se stalo centrem českého živlu v této oblasti.
Rozvíjelo se i odborné školství a tak v roce 1897 se za výrazné podpory Hermanna Brasse otevírají brány německé Střední průmyslové školy (dnešní budova kasáren). Ta zde existovala až do roku 1918 kdy se přestěhovala do Šumperka.
Po roce 1918 vznikají v Zábřehu další školní zařízení. Mimo základních škol, tzv. Masarykovy školy to později byla i jedenáctiletka (dnes III. ZŠ). V roce 1926 - 27 vzniká ve městě i střední hospodářská (zemědělská) škola.
Po roce 1945 vznikají v Zábřehu další střední školy, z nichž největší byla dnešní Integrovaná střední škola automobilní. V šedesátých a sedmdesátých letech byly postaveny další dvě základní školy na ul. Boženy němcové a na sídlišti Severovýchod. Dnes má Zábřeh tři úplné základní školy. Ze střední škol lze jmenovat Gymnázium Integrovanou střední školu automobilní, Střední odborné učiliště zemědělské a Střední odborné učiliště a odborné učiliště zahradnické. Nechybí ani Střední odborná škola vyučující rodinné obory a také textilní obory. Mimo to je zde několik pracovišť odborného výcviku dalších středních škol a učilišť.
Zábřeh po roce 1945
Po roce 1945 se Zábřeh stal opět centrem celého okolí. Na rozdíl od Šumperska zde nedošlo k tak výrazné obměně obyvatelstva po odsunu Němců. Přesto se i sem dostala řada dosídlenců. Velká část jich skončila právě v Zábřehu.
Město mělo po roce 1945 velmi dobré postavení i v celostátní politice. Dodnes se ví, že na mnoha místech tehdejšího vedení státu byli i absolventi zábřežského gymnázia či dokonce rodáci. To přetrvávalo i po roce 1948. Při určování rozvoje průmyslu se tak počítalo s rozvojem Zábřeha. Tak se počítalo, že například šumperské železniční opravny a strojírny či Unex Uničov budou stát v Zábřehu. Počítalo se, že se počet obyvatel mě+sta až zdvojnásobí oproti dnešnímu stavu. Bohužel váhavost tehdejších představitelů města tyto projekty nakonec odeslala jinam.
Přesto se i pak Zábřeh rozvíjel. Již v roce 1949 byl k městu přičleněn Rudolfov, Ráječek a Skalička a město se tak stalo aglomerací s více než 12 tisíci obyvateli. Později v sedmdesátých letech došlo k další integraci a k městu byly dále připojeny vesnice Nemile, Lupěné, Drozdov, Drozdovská Pila, Václavov, Hněvkov a Pivonín. Zábřeh se pak paradoxně stal obcí přímo na stojící na bývalé zemské hranici. Po roce 1990 se od města opět odtrhal Nemile spolu s Lupěným a také Drozdov s Drozdovskou Pilou.
Průmysl se ve městě sice rozvíjel, ale s vyjímkou postavení zcela nového závodu ČSAO a pozdějšímu vybudování továrny na dětskou výživu se projevoval většinou ve stávajících prostorách. Poslední stavbou průmyslového charakterů tzv. na zelené louce bylo vybudování závodu Velamosu Sobotín, ve kterém dnes sídlí pobočný závod společnosti Hella.
V sedmdesátých letech byl dokončen kulturní dům a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let i výstavba sídlištních aglomerací. Jim bohužel padla za oběť nejen celá zástavba řemeslnických domů na dnešní ulici ČSA ale i poměrně unikátní společenství někdejšího dvora na Žerotínově.
V devadesátých letech se sice nepodařilo obnovit okresní úřad, ale i tak se sem přesunuly některé pobočky státních orgánů i dalších institucí. Dnes je Zábřeh centrem, které má takřka veškeré služby, které by jako významné regionální středisko měl mít. Problémem tohoto města je však i nadále stagnace průmyslové výroby a s tím se počíná projevovat i nezaměstnanost ve městě.
Osada Zábřeh vznikla na levém břehu řeky Moravská Sázava, jejíž hlavní funkcí bylo zřejmě chránit brod přes řeku. První zmínka o Zábřehu se nachází na listině brněnského zemského sněmu z roku 1254. V roce 1278 byl Zábřeh už městem.
Dějiny města jsou až do počátku 17. století spjaty se šlechtickými rody, které se v držení Zábřehu střídaly. Pánové z Kravař (1397-1446) získali Zábřeh do dědičného držení a chtěli z něj vytvořit hospodářské středisko svých severomoravských statků. Období největšího rozmachu a rozvoje města však nastalo až s příchodem panského rodu Tunklů (1442-1510). Zábřeh se stal jejich sídelním městem a získal od nich různé výsady a privilegia. Jiří st. Tunkl proslul jako zakladatel rybníků, z nichž se ve městě zachoval pouze jediný - rybník Oborník.
V 16. století se majiteli Zábřehu stali Boskovicové. Poslední z nich, Jan z Boskovic odkázal rodový majetek kolem roku 1589 svému synovci Ladislavu Velenovi ze Žerotína. Ten, za svoji účast ve stavovském povstání, během něhož se stal velitelem stavovského vojska a byl zvolen i zemským hejtmanem, byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 zbaven svých veškerých statků a Zábřeh přešel do držení Karla z Liechtenštejna. S rodem Liechtenštejnů pak zůstal Zábřeh spjat po celých dlouhých tři sta let.
Třicetiletá válka znamenala pro město na dlouhou dobu stagnaci v jeho rozvoji. Zábřeh sám se celkem rychle z válečných pohrom vzpamatoval, avšak hospodářsky ani kulturně již nedosáhl své někdejší úrovně. Až polovina 19. století, zahájením provozu na železniční trati Severní Ferdinandovy dráhy v roce 1845, vytvořila nové předpoklady pro to, aby se Zábřeh stal významným obchodně -průmyslovým a přepravním centrem pro celou oblast Zábřežska a Šumperska. Rozvíjející se průmysl přinesl Zábřehu i jisté pozitivní stránky.
Základ dnešního vzhledu města byl dán koncem 18. století, kdy po ničivém požáru musely být téměř všechny domy znovu postaveny. Charakteristický vzhled si městské jádro uchovalo až do poloviny 20. století. Tehdy vyrostla na okrajích města nová panelová sídliště a novostavbám se neubránil ani střed města.
Přes všechny minulé nepřízně času Zábřeh i dnes potvrzuje, že je městem se starou kulturní tradicí, která příznivě ovlivňuje i dnešek.
Henap
(Zdeněk Janků, 22. 1. 2023 17:24)